Po snídani sedám do auta a asi po hodině jízdy bych měl dorazit na parkoviště, kde začíná zdejší oblíbený trek na místo s názvem Paradise Valley. Fotky na netu vypadají krásně, jezírka v kaňonu s blankytně modrou vodou, ve kterých se dá koupat, tak snad bude taková i realita. Už jsem tu byl několikrát překvapen z toho, jak dobří tu jsou fotografové a jak realita nebyla úplně stejná, jako na fotkách. Cesta po pár kilometrech zahýbá od moře a míří úzkou silničkou přímo do hor. Místy se asfalt mění jen na jakousi panelovou cestu, nebo prostě jen kamenitý povrch. V jedné vesničce v údolí nabízí místní děti datle. Aby taky ne, když všude v okolí je spousta datlových palem. Škoda, že mi datle nechutnají, dal bych ji něco vydělat. Po několika minutách stoupání do kopce přijíždím na planinku, která je označena jako parking. Zdejší lokaj mne ukazuje, kde mám na úplně prázdném parkovišti zaparkovat. Asi čeká dnes velký zájezd. Poslušně zacouvám pod palmu, zaplatím 10 Dirhamů a vydávám se na trek do Rajského údolí, jak se zdejší místo jmenuje. Pěšina stoupá lehce do kopce a pod sebou vidím úžasné údolí, které díky zdejší vodě má nádherně zelenou barvu vypadá jako pravá džungle. Palmy, porosty z křovin, bambusů a vysoké trávy. Je to velký kontrast s okolními kopci, na kterých je naopak vegetace velmi řídká. Kochám se krajinou a užívám té chvíle, kdy v okolí nejsou žádní prodejci, průvodci, turisté ani nikdo jiný. Naprosté ticho a klid.
Kousek dál se dostávám na vyhlídku, odkud pod sebou vidím podivné chýše a v řece nepořádek, hlavně plastové stolky a židle. Slézám proto do kaňonu prozkoumat, co to tam je a když jsem blíže, rozeznávám, že nepořádek je restaurace v řece. Skutečně tu mají židle i stolky v potoce a člověk se musí zout, aby si dal něco k pití. Naštěstí se dá přejít řeka přes hráz pytlů s pískem a tak se nemusím zouvat a mohu dál pokračovat kaňonem až k přírodním jezírkům na konci cesty. Barů s židlemi v řece je tu několik, ale po jejich překonání se opět ocitnu sám uprostřed teď už pořádné džungle. Zvuky, které tu slyším jsou jak kdybych se ocitl v pavilonu indonéské džungle. Ono tedy i prostupnost terénem se docela zhoršila. Smutně si zapomínám na svou kukri(mačetu), která by se tu určitě hodila a ponořím se hlouběji do buše. Když už mám téměř pocit, že jsem asi zalezl moc hluboko a cesta dál nepokračuje, objeví se přede mnou jezírko s kalnou vodou. Napadne mne, zda v něm někde nečíhá na svou kořist krokodýl, ale když vidím několik spokojených želv, jak v něm plavou, tak se osmělím i já a jdu si je blíž prohlédnout. Chvilku se vzájemně pozorujeme a pak to želvy přestane bavit a ponoří se. Tak je nechám svému osudu a pokračuji dál. Dřív tu evidentně bývalo veseleji, protože míjím zbytky rozpadlých stánků a něco, co asi bývalo restaurace. Těžko říct, zda je na vině covid, nebo něco jiného způsobilo, že tohle místo takhle zpustlo. Třeba tomu přijdu na kloub. O pár set metrů dál už je mi to jasné. Co dřív bývalá krásná jezírka, která přitahovala turisty do ráje, je v současné době pouhá kaluž s brčálově zelenou vodou. Asi jako když v nejteplejším létě vypadne na několik dnů bazénová filtrace. Snažím se dostat výš nad tenhle obrázek zmaru, ale pohled je pořád stejně žalostný. Snad jim tu opět někdy pořádně zapršï a čistá voda vrátí tomuto místu znovu krásu a slávu.
Z tak vyprahlého místa jeden dostane pořádnou žízeň a tak se vracím k poslednímu kousků civilizace v tomhle údolí. Nohy také potřebují ochladit a tak zouvám boty, usedám na jednu ze židliček ve vodě a požádám o vodu a čerstvý freš. Raději se nekoukám, v čem skleničky obsluha myje. Prostě takhle to tu mají, žádná kontrola z hygieny, jestli náhodou nepoužívají stejné prkénko na pomeranče a na jablka. Jak si tak sedím tak najednou cítím na noze divný pohyb. A za chvilku znovu a znovu. Co to safra je? Kouknu k nohám a tam mi hejno rybiček okusuje nohy. Zda se jedná o garra rufa fakt nepoznám, každopádně už konečně chápu, proč tu mají židle ve vodě. Jinde se za podobnou proceduru platí majlant a tady je to zadarmo. Tedy pominu-li úhradu konzumace v restauraci. Ceny jsou tu dokonce mnohem nižší, než v Marakéši. Třeba tažín tu mají kolem 40ti dirhamů a tam byl skoro za stovku. Nechám tedy rybky okusovat svá chodidla a přemýšlím, kterým směrem se vyprávím zítra.
Po rybí pedikúře jsem se vydal zpátky přes hřeben k autu a opět do města. Stále jsem neměl žádný plán na zítřejší den. Půjdu tedy nejspíš prozkoumat zdejší pevnost a medinu. Jak si o tom tak přemýšlím, osloví mě před hotelem chlápek s jménem Youssef a že umí zařídit program na míru, jaký budu chtít, posílám ho někam, stejně jako mnoho dalších před ním. Vrazi mi aspoň do ruky vizitku, že tam má číslo na whatsapp a když si to rozmyslím, tak se mu mám ozvat. Koukám na vizitku a má tam napsané zájezdy a jeden z nich je boat trip. Ptám se tedy, co to obnáší a on, že to je prima výlet, že je součástí hlavně rybaření na moři. No a bylo to. Skočil jsem na rybaření jak ryba na háček a plán na zítra je jasný. Čeká mne mořský rybolov.
Komentáře
Okomentovat