Den 1. - Z Agádíru do slavné Marakéše

Začíná další dobrodružství. Tentokrát je cílem arabská země Maroko. Letím z Vídně do Agádíru. Už na odletu nabere let lehké zpoždění, ale s tím se v dnešní době holt musí počítat. S čím se počítat nedalo byla partička maďarských občanů, kteří dostali sedadla hned vedle. Začali několika panáky skotské zakoupené v duty free. Mé pokusy o spánek přerušila nekompromisně maďarka v zeleném triku hlučným smíchem, na čtení se díky nim nedalo soustředit a bohužel ani sluchátka na hlavě nezabraly. Tak to budou náročné 4 hodiny… 

Posilování alkoholem jí přidalo odvahy a tak se snažila o pauzách, kdy hlasitě nehulákala na celé letadlo, nebo s mlaskaním nelíbala svého partnera, kouřit elektronickou cigaretu. Letecký personál ji až na konci letu pohrozil pokutou, což alespoň na pár minut pomohlo. Korunu tomu nasadila v okamžiku, kdy po zapnutí pásů na přistání se ona rozběhla zvracet na toaletu.

Po vstupních formalitách na letišti hledám domluveného taxikáře s cedulkou nadepsanou mým jménem, aby mne odvezl na ubytování. Po chvilce se potkáváme a on mi ukazuje, ať jdu za ním. Cestou mi šeptá něco ve stylu, že mne s ním nesmí vidět policie, protože by chtěli peníze. Lehce zmaten opouštím letiště a mířím do tmy nočního Agádíru. Pan s cedulí se ztratil. No, lepší začátek pobytu si ani přát nemohu. Naštěstí se po chvilce ze zatáčky vyřítí auto, řidič popadne moje zavazadlo, hodí ho do kufru a natlačí mne na zadní sedadlo. Vše bylo tak rychlé, že jsem se nemohl na žádný odpor, natož se domluvit na ceně. 

Po příjezdu do ubytování, které je asi 1km od místa nástupu do auta mi taxikář oznamuje, že jsme na místě a cena je 200 dirhamu (MAD). A to se říká, že pražští taxikáři jsou zloději. Tady se ale ještě mají co učit. 500 Kč za kilometr? Obrali mne vlastně asi 3 minuty po výstupu z letadla.

No co, teď už na to kašlu, hlavně chci postel a spát. 

Avšak i zde mne čeká překvapení. Pan majitel jaksi nedopatřením prodal stejný pokoj dalším lidem a všichni se tam nevejdeme. Šoupne mne tedy s velkou omluvou do malého kutlochu a říká, že to je nejlepší pokoj, protože má aspoň okno, což ostatní pokoje nemají. Únava je silnější a ani teď se nezmáhám na odpor. Bohužel noční ruch města, kdy celou noc někdo kolem okna proháněl řvoucí dvoutakt, který střídala hlasitá bitka místních kočičích gangů, mi moc spánku nedopřál. A když už jsem nad ránem téměř usnul, uvítal nový den nekonečným kokrháním kohout. Celou noční symfonii uzavřel svoláváním k motlidbě ze sousedního minaretu muezín.

Tak to jsem se tedy moc nevyspal. Usměvavý pan domácí začíná servírovat snídani a dotazuje se, zda byla noc příjemná. Považuji to jako lehkou provokaci a raději si nacpu do pusy kartáček na zuby, abych mu nemusel odpovědět podle pravdy. 

Snídaně byla skromná, ale celkem dobrá. Olivy, datle, olivový olej, marmeláda, čerstvé pečivo a amlou, což je zdejší obdoba nutely, vyrobená z mandlí, medu a arganového oleje. 

Zaky už ale do mne šťouchnul, že je to do Marakéše docela daleko a tak se tentokrát už pěšky vracím na letiště vyzvednout auto. Čeká tam bílá Kia Picanto hned vedle naleštěného Porsche, ale pán z půjčovny se bohužel nespletl. 

Podle navigace je čas cesty něco přes tři hodiny po dálnici. Hned za Agádírem začíná pustina, kterou místy vystřídá olivová plantáž. Po několika kilometrech se cesta začne zvedat a klikatit skrz pohoří Altas. Stoupání se zdá téměř nekonečné. Až by z toho jeden dostal hlad. Zastávka na odpočívadle s restaurací se vyplatila. Ochutnal jsem hovězí tažín, což je místní specialita. Na keramickém talíři je obrácená nádoba ve tvaru květináče a jídlo se v podstatě připravuje se směsí koření všechno najednou na dřevěném uhlí. Díky tomu se chutě nádherně propojí a chutná to opravdu skvěle.

Pokračuji dál v cestě a blížím se do Marakéše. Klid dálnice, kde nebyl téměř žádný provoz, střídá provoz města. Čím více se blížím k centru a ubytování, tím je provoz divočejší. Pro motorky neplatí žádná pravidla, to samé platí pro cyklisty, pruhy pro auta jsou spíše orientační, než že by se jimi někdo řídil a na červené zastavují jen osobáky. Do toho se městem motají chodci. Za chvíli se tak pekelně soustředím na provoz, že mne totálně pohltí, minu riád, kde jsem ubytovaný a vjedu přímo do Mediny. To je zdejší centrum starého města, kde je plno krámků a uliček, nemotorných turistů a šílených motorkářů, kteří se tím vším propletají. Místní mi skáčou do cesty a ukazují, že musím zpátky a že tam nemám co dělat. Kurňa to vím asi taky vy chytráci, ale vždyť se tu nedá nikde ani otočit. Navigace piští neustále to samé. Až to bude možné otočte se. Jenže hodně dlouho to prostě možné není. Nakonec se mi přece jen podaří Kiu otočit v úzkých uličkách a čeká mne stejně náročná cesta ven z Mediny. Když se mi podařilo dostat ven zajel jsem do prvního parkoviště, které jsem potkal s rozhodnutím, že dal už fakt nejedu. Chvilku mi trvalo nalézt ubytování, ale nakonec se podařilo. U čaje s panem majitelem mne stále více přemáhá myšlenka, změnit plán cesty a místo na sever do Casablanky a Rabatu zamířit do hor a na vodopády. Nicméně majitel mne vysvětlí, kde jsem měl zaparkovat a že mi to ukáže. Nasedáme společně na rozhrkaný scooter a opět se divoce proplétáme provozem zpátky pro Kiu a pak ji odvážíme na správné parkoviště. Tak teprve teď mám řízení fakt dost. Navíc jsme cestou viděli opravdu vážnou nehodu motorkáře a dodávky a tak rozhodnutí padlo hned. Kašlu na Casablancu a raději pojedu po návratu z pouště do hor. 

V rychlosti zdejších jednání, tedy asi po hodině a dalším šálku čaje máme stanovenou cenu za prodloužení pobytu a já mohu v klidu jít na prohlídku Marakéše. 

Riád ve kterém jsem ubytovaný je přímo na okraji Mediny, takže se začnu proplétat uličkami s krámky se zbožím všeho druhu, od kožených výrobků, přes zaručeně ručně vyráběné koberce a šátky, až po klasické turistické cetky. Nasávám atmosféru města, které voní kořením a parfémy smíchané s pachem všudypřítomných koní a oslů. V nepravidelných intervalech uskakuji před mopedy, kterých je i v těch nejužších uličkách pořád hodně, až přicházím na velké náměstí Jemaa El Fna, kde jsou největší a nejvyhlášenější trhy snad v celém Maroku. Náměstí je plné stánků, do toho zde hrají na své flétny uspávači hadů, kousek dál tančí kejklíři a panuje tu všeobecně slušný chaos. Neodolám a u stánku si koupím čerstvý freš a při tom odmítám nabídky na novou kérku, posílám pryč zahalenou zebračku a zkušeně se vyhnu uspávači hadů, který mi chtěl jednoho za drobný bakšiš posadit na ramena a vyfotit mne s ním. Stále při tom  obezřetně monitoruji situaci kolem sebe, protože i místní neustále varují před zlodejíčky. Když odmítám koupit přímo před zraky místní policie evidentně kradený iPhone, přestalo mne to celé bavit a odcházím kousek mimo hlavní náměstí. 

V uličkách kolem je mnohem klidnější atmosféra. Občas zalezu do nějakého obchůdku, prohodím pár slov s prodejci, kteří nic nevnucují a nechají mne v klidu prohlédnout zboží. Když nic nechci jen se rozloučí s úsměvem a pronesou next time. Slunce už pomalu zapadá a tak usedám na střeše jednoho z riadů na večeři. Pozoruji odtud, jak pomalu zapadá slunce nad Marakéší a z mnoha okolních minaretů se opět ozývá symfonie muezzinů. Když dozní volání k modlitbě, objednávám si vegetariánský tažín, doplněný o zaalouk, což je marocký salát z pečených lilků a rajčat a zapíjím to mátovým čajem. Abych byl upřímný, tak nejlepší z celé večeře byl jejich chleba a olivy. Toulání po městě už mne omrzelo, tak zamířím na riad, připravit si věci na zítřejší cestu přes hory a do pouště. Cesta začíná brzy ráno, tak snad bude dnešní noc klidnější, než ta včerejší.