Brzy ráno ještě před východem slunce sbalim malý batůžek a opouštím svůj riád, vybaven snídaní od pana domácího v mikrotenovém pytlíku a mířím k místu, kde mne má vyzvednout mikrobus na cestu do pouště. Cesta vede přes Vysoký Atlas a nějaké památky, tak určitě bude co vidět. Kupodivu mikrobus pro 17 lidi dorazil jen s několikaminutovým zpožděním, tak nastupuji a vyrážíme. Postřehl jsem mezi cestujícími portugalštinu, němčinu a slovinštinu, takže sestava je skutečně mezinárodní. Naštěstí řidič Mustaffa mluví anglicky, tak mu budu rozumět.
Za úsvitu se autobus rozjíždí. Projíždíme krajinou na úpatí Atlasu, která je podle všeho bohatší na vodu, než ta kterou jsem včera projížděl do Marakéše a tak jsou v okolí podél cesty malá políčka zdejších farmářů, u kterých stojí jejich domy z nepálených cihel téměř bez oken. Kousek dál jsou další olivové sady a krajina je mnohem zelenější a veselejší. Jinde se zase pasou ovce a kozy a zahlédl jsem i nomádské stany postavené uprostřed krajiny. Cesta je hodně hrbolatá, plná výmolů a místy se asfaltový povrch změní jen na prašnou cestu. Zastávky v kavárně či na vyhlídce ve 2000m n.m. dají alespoň na chvíli odpočinout naklepanému pozadí. Na vyhlídce je i několik prodejců, kteří nabízí geody a zkameněliny, šátky, šperky z rozličných materiálů a malé sošky o jejíchž významu jsem se nedozvěděl nic, ale předpokládám, že se jedná o předměty berberské kultury. Cesta vede dál vede podél údolí s říčkou, která nabízí okolní vyprahlé krajině alespoň malé množství vláhy a tak i zde stojí domy postavené z kamení a hlíny. Někdy není moc poznat, zda se jedná o ruiny nějakého starověkého města, nebo v tom opravdu někdo žije. Dokonce projíždíme i kolem místní školy a je tu i několik malých a skromných mešit.
My už jsme však nechali Vysoký Altas za zády a přijíždíme s naším mikrobusem do Ait Ben Haddou. To je stará vesnice zapsána v roce 1987 pro svou jedinečnost na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Vesnice stojí na původní cestě, kterou putovaly karavany ze Sahary do Marakéše. Všechny domy jsou postaveny z hlíny a kamenů, stropy pak tvoří trámy z olivovníků, na kterých je naskládaný bambus a vše opět zakryto hlínou. Budovy jsou téměř bez oken a díky tomu v létě drží chlad a v zimě naopak teplo. Vesnice je vyhledávaným místem pro filmaře. Natáčel se tu například Lawrence z Arábie, Gladiátor, všechny díly Mumie, Hra o trůny nebo Indiana Jones, ale i mnohé další. Místo se také občas nazývá Africký Hollywood. Náš průvodce patří mezi šest posledních rodin, které zde trvale žijí a je na to příslušně pyšný. Také se chlubí, že sám hrál už v šesti filmech jako kompars. V nejvyšším bodě je Qasr, který místním sloužil jako sklad potravin a zároveň odtud hlídkovali v dávných dobách obránci. Procházím uličkami a poslouchám vyprávění průvodce, jak každou zimu po 3-4 týdnech dešťů vesnici odřízne řeka a jak musí vždy opravovat původní technikou domy, protože je voda poškodí. Voda z řeky však není pitná, protože je plná soli. Musí ji dovážet ze studny vzdálené tři kilometry. Cestou nás náš průvodce Abdoul také upozorňuje, na potřebu šátků v poušti, tak čekám, že jeho kamarád dole ve vesnici bude mít ty nejlepší šátky v okolí za skvělou cenu a hned vedle druhý bude mít zaručeně nejvyhlášenější restauraci. O několik minut později se také toto mé tušení potvrdilo. Vybaven šálou usedám ke stolu a dávám si pro změnu tažín, tentokrát s keftou, což jsou masové koule. Každopádně nebylo to asi nejlevnější, ale najedl jsem se dobře a tak může cesta pokračovat na další zastávku u filmových studií v Ouarzazate. Tam uděláme jen rychlou zastávku na pár fotek, včetně přeloženého náklaďáku a uháníme pustinou dál.
Po jedenácti hodinách a 380km přijíždíme na dnešní ubytování do města Tinghir a hotelu s názvem Bougafer. Do hotelového bazénu jsem nevlezl, ale mají tu i pivo za luxusních 40 MAD, tak si dávám jedno před večeří. Zítra mám před sebou náročný přesun do Erg Chebbi a pak veselá cesta s karavanou na hřbetě velblouda do pouště. Na to už se fakt těším…
Večeře byla lehce zvláštní, protože u stolu nás sedělo devět z různých zemí, mezi sebou jsme se neznali a vždy nám přinesli společný talíř, kdy následovala bitka o to, kdo si co nandá. Jako hlavní chod byl pro změnu kuřecí tažín. Ale nějak jsme to zvládli, rozloučili se a ráno se opět potkáme u snídaně a následně v autobusu.
Komentáře
Okomentovat