Ráno po snídani se scházíme znovu u autobusu. Na Sahaře je údajně déšť hodně vzácný a prší tu přibližně 3 dny v roce. No a mně jednou kdysi má dobrá známá říkala, že kdybych jel na Saharu, tak ji zavlažím, protože mi skutečně prší snad na každé dovolené. A hádejte, jaká je na dnešek předpověď. Hlásí déšť. První kapky jsem schytal hned u východu z hotelu. Tak uvidíme, jestli si nějaký hydromrak zvládnu dotáhnout i do pouště. Za oknem autobusu jsou vidět drobné kapky. První zastávka dnešního putování, pokud nepočítám krátké pauzy na fotky krajiny na odpočívadlech, na kterých stojí pravidelně připravení prodejci udat cokoliv z jejich zboží, je v soutěsce Todgha George. Pramení zde říčka s čistou vodou a právě sem chodí nomádi z hor někdy i 4 hodiny pro vodu pro sebe i pro svá zvířata. Zrovna jedna žena vede proti naší skupině 2 osly a každý nese na svých zádech několik barelů s vodou. Kousek níž se pak nachází starý hotel, který už je však přes 10 let zavřený, protože z vrcholu nad ním se zřítil kámen a prorazil střechu. Nikomu se sice nic nestalo, ale místní úředníci raději další provoz zakázali. Přesto se mi podaří dostat dovnitř. V hotelu je dokonce stále původní nábytek.
My jdeme dál podél proudu říčky, kde místní po vzoru levád na Madeiře využívají vodu k zalévání políček. Nejčastěji tu jsou datle a fíky.
Na konci cesty vstupujeme do městečka, kde je většina domů, stejně jako všude jinde v této oblasti postavena z kamene a hlíny. Vedou nás do berberské manufaktury, kde místní ženy vyrábí koberce. Celý proces je celkem jednoduchý. V horách ostříhají ovce, lamy nebo velbloudy, vlnu snesou do údolí, kde ji v řece vyperou a následně ji vyčešou pomocí dvo velkých hřebenů a navinou na špulku. Pak vlny různě barví a nakonec na tkalcovském stavu vyrábí koberce. Jelikož je to hodně namáhavá práce hlavně na oči, tak mohou tkát koberce maximálně 2 hodiny denně. Celý proces výroby jednoho většího koberce tak zabere klidně i šest měsíců. Jeden z účastníků výpravy jeden koberec o rozměrech cca 80x120cm kupuje a cena byla 110Eur. Kolik stál velký netuším.
Když opouštíme manufakturu, tak opět lehce poprchává. Zatím to vypadá dobře a Sahara bude zalita.
Další zastávka v malém městečku už je na hranici pouště. Krajina už se hodně změnila, nikde není jediný strom, občas z písku kouká malý keřík či trs zaschle trávy. Místy je zde půda kamenitá, jinde je čistý písek a čím více jedeme na východ, tím je písku více. Pokud projíždíme nějakou vesnici, je téměř bez života, jak kdyby se tu zastavil čas. Před domy posedavají starší muži a diskutují svá témata. Jinde si hrají děti a pozorují se zájmem náš projíždějící autobus a kousek dál ženy s osly vezou skromnou úrodu z pole umístěného ve stínu datlovníků. Olivovníky, které jsme viděli v podhůří Atlasu tady nemají šanci a žádné tu nerostou. O pár stovek metrů dál opět začíná poušť bez života. Silnice tu doslova splývá s okolím a vlastně není ani moc poznat, kde končí krajnice a začíná písek. Pro představu tu není jen jeden písek, ale naopak je tu mnoho barev. Od tmavé skoro černé barvy, ten je plný kamení, přes červenou až po jemný žlutý písek, který všichni milujeme na pláži u moře.
Naštěstí nám přeje počasí, obloha je zatažená a tak se nás slunce nesnaží usmažit za živa. Dokonce ať se na skle objevují kapky deště. Podařilo se. Jsem na Sahaře a prší. Na fotce jsou zřetelně vidět kapky na bočním okně. 😄
O to více nás překvapí silniční policie, která na místě zkontrolovala řidiči kolečko, zda dělá povinné přestávky. To bych tu opravdu nečekal.
Kolem čtvrté hodiny přijíždíme konečně k výchozímu bodu do pouště v Erg Chebbi. Stále lehce poprchává tak do bazénu, který je i zde součástí hotelu, nikdo nevleze. Sklenka čaje na uvítanou však přijde rozhodně vhod. Po krátkém odpočinku odcházíme na parkoviště pro velbloudy. Já od průvodce, který se jmenuje Mubarak dostávám velblouda se jménem Saeida(Saíd), což prý znamená šťastný. No úplně šťastně nevypadá, když na něj nasedám. Druhý velbloud do party se jmenuje Afrika a už od pohledu je mnohem klidnější. Víc jmen jsem si zapamatovat nestihl. Saíd je podle mne bývalý závodní velbloud, protože neustále se snaží jet první i když se ho průvodce snaží brzdit co mu síly stačí. Míříme někam přes duny do pouště na západ slunce, z něhož díky počasí asi nic nebude, ale co, program je program. Jsme někde u hranic s Alžírskem, ale prý je tu bezpečno. Asi po hodině cesty a už za tmy dorazíme do kempu. Saíd samozřejmě první. Kemp úplně nevypadá jako na propagačních fotkách na internetu. Moc dobře věděli, proč nás sem odvezli až v noci a ráno ještě před svítáním nás zase vyženou. Ještě, že to je jen na jednu noc. Nicméně máme další čaj na uvítanou a další kuřecí tažín k večeři. Takže v tomhle žádná novinka. Po večeři u ohně průvodci spustili své berberské písně, ale únava byla silnější než já a tak jsem většinu poslouchal už jen z postele ve svém stanu. Navíc brzy ráno je na programu východ slunce a pak návrat do Erg Chebbi.
Komentáře
Okomentovat