Ráno dostanu na cestu v riadu balíček se snídaní a před vchodem už čeká mikrobus. Nikdo v něm zatím není, tak si mohu vybrat místo kde chci. Asi po hodině kroužení Medinou, kdy jsme minimálně 2x jeli kolem mého ubytování, zastavuje teď už plný mikrobus na hlavním náměstí a máme zase všichni vystoupit. Pak na nás různě ukazují a pokřikují další řidiči, kam a kdo si máme nastoupit. Takový zmatek s tak jednoduchým úkonem, jako je sednout si do autobusu snad umí udělat jen tady. Raději se přesto dvakrát zeptám chlapíka, který mne vede kamsi za roh, zda jedeme opravdu na vodopády, nebo někam jinam. Potvrzuje mi cestu na vodopády, tak snad to dobře dopadne. Usedám tedy na poslední volné místo jiného mikrobusu a vyrážíme směr severovýchodně od Marakéše na údajně nejkrásnější vodopády v zemi. Cestou máme jednu krátkou pauzu, tak do sebe nacpu něco z balíčku od snídaně a za 10 MAD si dávám kávu u benzínky. Cesta k vodopádům trvá přibližně 3 hodiny. Krajina v okolí je sice kamenitá, ale přesto tu je vidět hodně olivovníků. Není proto divu, že místo, na kterém byla zastávka se jmenovalo U zelené olivy. Také mne cestou v jedné vesnici zaujalo malé tržiště přímo před místní školou. Prodejci však na stáncích nenabízeli ovoce, suvenýry pro turisty nebo třeba koření, ale nabízeli sešity, tužky a další školní pomůcky. Jinak stejně jako včera nebylo cestou nic moc zajímavého.
U vodopádů se nás ujímá průvodce Simír. Podoba s Kobrou 11 je však pouze ve jménu. Simír cestou k vodopádům povídá o Maroku, například že berberské děti se učí rovnou 3 jazyky včetně písma. Francouzsky, arabsky a berbersky. Přičemž berbersky se narozdíl od arabštiny píše zlevaz leva do prava, jen jejich písmo vypadá trochu jako čínské znaky. Procházíme úzkou pěšinou dolů k vodopádům podél stěny, která trošku připomíná krapníkovou stěnu Valdštejnské zahradě. Vytvářela se tu miliony let vyplavováním hlíny a minerálů. Proto se uvnitř krápníky krásně lesknou.
Vodopády se nachází jako většina přírodních krás tady v Maroku v pohoří AtlasAltas. Když Francie v první polovině 20.století kolonizovala Maroko, právě do zdejších hor se uchýlili berberské kmeny a vždy zůstali svobodní. Jejich působnost neomezují hranice a žijí na území několika států Afriky, podobně jako laponci ve Skandinávii. Když bylo nejhůř, využívá jako úkryt jeskyně, z nichž některé měří do hloubky až 700 metrů a vejde se do nich i několik stovek lidí. Ty jsou však v současné době nepřístupné. O několik stovek metrů dál a pár schodů níže se naši skupině otevře pohled na 110 metrů vysoký vodopád Ouzoud. Jeho jméno znamená v berberstině mletí obilí. Že se jedná o hodně oblíbenou turistickou atrakci je jasné hned na první pohled. V okolí je velké množství stánku a restaurací, dole pod vodopády jezdí loďky převozníků, který vás za 2 eura rádi vezmou vysprchovat do ledové vody vodopádu a pak mokré na druhou stranu jezírka. Vlastně tu ani jiná možnost není. Pak odvážlivců se nedaleko pokouší přes kameny dostat na druhou stranu, ale většinou skončí s boty od bláta plných vody. Nasedám proto na lodičku, Charonovi zaplatím 2 zlatky a hurá na druhý břeh. Trošku mi to tu připomíná Krumlov a jeho voroplavce. Když je celá skupina bezpečně na druhé straně, naženou nás do restaurace vybrané průvodcem. Asi není nejlepší v okolí, ale možná dává největší provizi. Tak už to holt v tomto světě chodí. Dávám si vegetariánský tažín (další volba kuřecí špíz, nebo jehněčí tažín). Vlastně jsou to brambory dušené s cibuli, lilkem a mrkví nevalné chuti. No aspoň tu nepřiberu. Vyzkoušel jsem i místní toalety, kde jakýsi muž v hábitu pravděpodobně vybíral vstupné na tuto úžasnou atrakci. Zároveň předpokládám, že ručil za čistotu a také za zbytečné neplýtvání toaletním papírem. Toalety jsou pro celé údolí pouze 4 a jsou v tureckém stylu. Bohužel se mu ani jedna z uvedených činností moc nedaří a tak odcházím bez zaplacení. Po obědě se přesouváme na vyhlídku, kde místní samička makaka čeká na další turisty, co jí nakrmí. Za burák pak pózuje vesele na zábradlí.
O kousek dál za řadou stánků jsou další opice s mláďaty, což způsobí lehčí turistickou zácpu na cestě vzhůru. Každý se holt snaží ulovit ten nejlepší záběr. Když jedné Italce vyleze makak na hlavu a ona začne vřískat, tak je představení u konce. Dokončíme výšlap zpět nad vodopády, kde na naší skupinu složenou z Italů, Holanďanů, Španělů a Indů, už čeká mikrobus a odveze nás zpátky do Marakéše. Vlastně jsem tu kromě prvního dne v AgadiruAgádíru nepotkal jediného Čecha.
Jak tak projíždíme Marokem směrem k Marakéši, všímám si místních zemědělců, kteří podél silnice prodávají na svých vozících tažených oslem nejčastěji jablka, nebo granátová jablka. V nížinách pod horami pak jsou vidět pomeranče. Často také projíždíme kolem krámků s keramikou, z nichž většina je určená na přípravu tažínu jen různých velikostí. Dnes mám domluvené jídlo přímo od majitele riádu, tak nebudu muset hledat nic ve městě. Jinak riád je vlastně takový penzion, který je celý uzavřený dovnitř s atriem a do vnějšího světa je téměř bez oken. Dá se říct taková malá pevnůstka. Vnitřní atrium pak může být používáno jako jídelna, společenská místnost, nebo klidně v ní může být i bazén. Na střeše pak bývá terasa určená k odpočinku a posezení u čaje. Celé to architektonicky připomíná domy bohatých Římanů v prvním století našeho letopočtu. V celém Maroku se nacházejí hlavně v centrech starých měst, tedy v medinách. Co se týče měst v Maroku, tak hlavním městem je Rabat. Casablanca je naopak ekonomickým centrem a proti tomu například Fez, nebo Marakéš jsou hlavním lákadlem pro turisty se vším, co k tomu patří. A ačkoliv je Agádír v současné době hlavně turistické letovisko, které láká na nekonečné pláže a golfová hřiště, má i toto město své historické centrum, které stojí za návštěvu a také bude od zítřka mým výchozím bodem pro průzkum nejjižnějších částí Maroka.
Komentáře
Okomentovat