Dnešní den je ve znamení přesunu, naposled u čaje pohovoříme s panem domácím a pak jdu vyzvednout na parkoviště Kiu a vyrazím zpět na jih. Jedu stejnou cestou, jako jsem jel sem, takže asi žádné velké překvapení na cestě nečekám. Než se dostanu z města začnu mít trošku hlad a tak na periferii zastavím u něčeho, co vypadá trošku jako nákupák. Asi jsem trefil místní pařížskou. Jsou tu kromě McDonaldu samé světové značky jako Gant, Lacoste, Superdry a pod. Mezi tím vším v však zahlédnu to, co hledám. Malou a útulnou kavárnu. Usedám do křesílka a objednávám si zákusek s názvem Opera a espreso. Číšník s knírkem ve stylu oficíra z dob kolonizace o několik minut později na servírovacím vozíku přiveze kávu a čokoládový zákusek s kouskem pravého zlata. Jak jsem řekl na začátku, holt zdejší Pařížská. Chutnal skvělé, ale už chci mít Marakéš za zády a tak opouštím kavárnu i nákupní ulici a odjíždím směr Agádír.
Dálnice tu mají zpoplatněné, maximální rychlost je omezena na 120km/h a tak se kochám krajinou, poslouchám Tři sestry a ani si nevšimnu, že za jedním sloupem byl schovaný policajt s radarem zrovna ve chvíli, kdy jsme společně s Fanánkem vyřvávali na hájveji číslo jedna vyjetejma kolejema, já asi lehce víc zde v kopcích prišlápnul plyn a motor o obsahu 1,0 vytáhl maximálku na 125km/h. Když jsem zaplatil mýtné, zahlédl kousek vedle silnice zdejší kozy, jak lezou po stromě a pasou se na něm. Nechal jsem tedy auto stát na parkovišti a šel se na ten zázrak podívat. Údajně se zdejší kozy takto pasou na stromech arganovníku a díky tomu, že zvládnou okousat i nejvyšší větve, jsou jejich bobky plné ořechů. Farmáři je tu pak sbírají a vyrábí z nich zdejší marocké zlato, tedy arganový olej. Bohužel moc nebylo možné je vyfotit, ale aspoň jsem se přesvědčil, že to takto skutečně je a kozy na stromy lezou dobrovolně. Pak už jsem chtěl odjet, jenže o kousek dál už na mne čekali strážníci a hned mne postavili bokem. Když jsem stáhl okénko a padla první otázka Tu parlé francé a já plynule odpověděl No, bylo jasné, že tenhle rozhovor se protáhne. Kontrolu dokladů jsme po několika minutách zvládli, ale když se mi strážník snažil vysvětlit francouzsky, že jsem jel moc rychle a já mu anglicky odpovídal, že se určitě spletl, že to auto takhle rychle nikdy nepojede, tak mi napsal na kus papíru částku a jestli to zaplatím. Tvářil jsem se dál nechápavě, ale částce 150 MAD jsem rozuměl. Dal jsem mu tedy 200 MAD a on odešel. Nakonec ho napadlo, že kolega s více frčky na rameni bude lepší řečník než on a povolal mne do jejich dodávky. Neochotně jsem tedy opustil bezpečí mé Kii, ale co se dá dělat, když zavelí autorita že? Přešel jsem k dodávce a tam jsem od vyšší šajby dostal otázku, která mne totálně odzbrojila. Tu parlé francé? Tak tohle bude na dlouho. Znovu stejný rozhovor. Já kulový ve francouzštině, oficir prdlajs v angličtině, ale smysl jsem chápal. Tak jsem se zeptal, jestli třeba někde nebyla rychlost omezena pouze na 100km/h. Jakmile však on zaslechl číslo, skoro s jásotem zavřískal Ouí, až jsem lehce poskočil, nechal si 100 MAD, vrátil mi doklady a druhou stovku a ukázal, že mám jet. Napadlo mne si říct ještě o potvrzení, ale pak jsem to raději vzdal.
Bez dalších zastávek se dostanu až k hotelu do Agádíru. Jedná se o klasické přímořské letovisko a ničím nevybočuje z mnoha podobných jinde ve světě. Velké hotelové komplexy, z nich je slyšet hlasitá hudba, upravená promenáda, která odděluje hotely od pláže a na které se motají turisté a prodejci brýlí, šátků, ručníků a parfémů pochybných zdrojů. Široká pláž s lehátky a slunečníky, několik hřišť na plážový volejbal. Prostě klasika. Zítra se vracím znovu do hor, ale dnes už si dám po náročné cestě relax. Kia holt není auto určené na dlouhé cesty.
Komentáře
Okomentovat